Když jako mladá dívka nemohla už Věra Kovalčíková doma vydržet, obrátila se na stát. Napsala úřadům s nadějí, že jí pomůže sehnat práci, aby se mohla osamostatnit. Úřady ji ale označily za práceneschopnou a její cesta vedla do ústavu sociální péče umístěného v jednom z moravských zámků. S řádovými sestrami tam pak desetiletí pracovala v prádelně, v kuchyni, v ústavním hospodářství, nebo na polích JZD. „Lítala po zámku  jak zběsilá“ a chtěla se učit nové věci. Ke studiu se nabízela znaková řeč, kterou se mezi sebou dorozumívaly starší chovanky ústavu. Znakovat se od nich naučila při práci v dílně, kde společně šily a vyšívaly. Věře je dnes 72 let a divoká a zvědavá je pořád. Už deset let žije s přítelkyní v chráněném bytě nedaleko zámku. Do zámku se nikdy nechce vrátit. Ráda by dožila v bytě na vesnici. Před tím ale ještě jednou napíše úřadům. Tentokrát s tím, aby jí vrátily svéprávnost.Tento podcast vznikl s podporou Norských fondů a Fondu na podporu nezávislé žurnalistiky. Je součástí výzkumného  projektu Životní příběhy za lidská práva, realizovaného na Fakultě humanitních studií UK (www.zivotnipribehy.com).